Já bych vám nebyl sám přes noc ve starodávném hradu,
není tam klidné spaní, chodí tam bílá paní.
Praskání nahání strachu člověku v nočním chladu.
Srdce mi podivně klepe – cítím tady záhadu.
Boty dupou po schodech,
v domě straší duch.
Náhle táhle začne pištět:
prásk a zbyl po něm puch.

Ve vikýři nahoře vytřeštěná tvář.
Dlouhá čouhá z krbu ruka a trhá kalendář.

Tohle přece není žádné bydlení.
To je jen k zbláznění, ale k bydlení to není.
Hodiny jdou pozpátku.
Je tu mrtvej vzduch.
Je tu něco v nepořádku,
lítá tady zlej duch.