Jdou mraky spát a tahleta noc
je paní v letech, jestli se to tak říct může.
I když se zdá, že není tak moc,
na dnešní pouti už mi nevystřelíš růže.
Jak vodu led, tak zvolna ztrácím chuť
nahlas říct:
Dál se mě drž, dál se mnou tu buď,
když noc má sedm rukou jak indický bůžek.

Ze čtverce znát udělat kruh,
jde snáz, než opakovat: Jdi a nehřeš více.
To snad vzít nůž a nakrájet vzduch,
už zhoustl tak, že asi stála by v něm lžíce.
Kam zmizel člun, když lávku vzal si
dost silný proud?
Za pouhý den zkus postavit most,
když nemáš sedm ramen jak židovský svícen.

Ve snech se zdá, že někde je zem,
kam lidi klidně pouští čtyřicet let míří.
Svůj slyším hlas: Pojď, popolezem,
než naše předsevzetí rozbodají štíři.
Ve snech se zdá, že nazpátek se žít
možná dá –
pak budík cvak a přetrhl nit
jak sedm statečných, když naráz cvakne spouští.

Šly mraky spát, jen ticho tu zní
a v hloubce za obzorem zakopaná zpráva:
je celkem fuk, co prošlo tu dní,
ať svět se točí, stejně život neprohrává.
Život se točí, a svět stejně neprohrává.